Foto - Zdeňka Gabrielová
12.12.2016

Jak to vidí studentka architektury

Na to, abyste se stala architektkou, si musíte projít téměř krvavou iniciací na fakultě architektury. Ženu na stavbě zajímalo, jestli historky, kterými je toto studium opředené, jsou pravdivé. Při tom se naučila i nové slovo, „nocovka“. Co znamená, se dozvíte z postřehů studentky FA ČVUT, Zdeňky Gabrielové.

Motivace k povolání
„Dělat architekturu pro mě byl celoživotní sen. Napadlo mě to poprvé na základce, asi kvůli tomu, že příbuzní jsou architekti a projektanti. V době gymplu už jsem neuvažovala o ničem jiném. Asi je to proto, že mě baví tvořit a navíc mě těší, když moje aktivita vede k nějaké realizaci – produktu.“

Časová náročnost na FA ČVUT
„Tím už je architektura vyhlášená! Zvlášť pak na konci semestru, když se blíží odevzdávka ateliérových prací. Jde o tzv. ateliérový týden, fakulta je otevřená nonstop a nikdo nestíhá. Myslím, že mnozí studenti si ten adrenalin před odevzdáním užívají a uměle se tím nabuzují. Mně to ale nevyhovuje a mám pocit, že se to principiálně dá řešit jinak. Například delší dobou na odevzdání, což by v praxi znamenalo, že by vedoucí architekti ateliéru přestali měnit naše výsledné návrhy a my tak měli čas vše finálně zpracovat, namísto nárazového šílenství. Pro situaci dodělávání návrhu přes noc se vytvořilo i speciální slangový slovo – ‚nocovka‘. Já měla nejdelší nocovku 3 dny v kuse, tj. že jsem 2 noci za sebou nespala.“

Nápady
„Být architektem je nonstop práce. Všude se dívám na různá řešení – když jdu po ulici, sedím v kavárně… A pokaždý mě strašně překvapí, že ne všichni okolo mě to vnímaj, často reagují slovy – ‚to mě ani nenapadlo‘ nebo ‚nad tím jsem nikdy neuvažoval!‘ Jak to můžou říct, když okolo toho domu jezděj každej den a ten barák je prostě hrůza?!“

Srovnání s cizinou
„V Tasmánii vás reakce lidí okolo nabije energií. Přichází feedback typu ‚ty jo, to je super, co jsi udělala. Kdybys chtěla poradit, možná bych tam ještě…‘ V Čechách je standard už jen ta kritická fáze ‚no, ale tam přece chybí…‘“
„Slunce je tam nasměrovaný na sever. Když jsem navrhovala první budovu, chvíli nám v práci trvalo, než jsme zjistili, kde je chyba.“
„Taky je super, že v Tasmánii se navzájem akceptují profese. Když si člověk chce postavit dům, tak i když je sám stavebním inženýrem, zavolá si na to architekta. Na to se u nás domluví tak maximálně kamarád. Nebo jsem třeba dělala skleník. Kdo si u nás nechá naprojektovat skleník? Možná je ohled na různé profese způsoben vyšší životní úrovní Tasmánie, ale pozorovala jsem, že se vnímá jako nezbytná i práce uklízečky.“

Nejpozoruhodnější zážitek z oboru architektury
„Pamatuju si, jak tři ředitelé velkého ateliéru šli v Tasmánii vybírat do designového obchodu židle. Vzali nejen svou asistentku, ale když už jsem byla blízko, vzali i mě – studentku na stáži. Kromě občerstvení se mnou sdíleli i výběr židlí a nechali mě je zkoušet. Přitom to byli vážení architekti a vybírali z židlí v přepočtu za 60 tisíc za kus. Zajímá naše šéfy názor stážistek?“

NEJBLIŽŠÍ AKCE

5. 12. 2018 - 5. 3. 2019Zateplování v praxi 2019